Mezigenerační souboje vznikají pro naše nesplněné očekávání.
Občas, když ve městě nebo u lékaře vidím starších pánů, šedivých, křehkých mužů o špejli, Přemka mě pocit dojetí i lítosti.
Často mi při tom do mysli vběhne obraz mého otce, který už pár let před svými padesátými narozeninami, narušený rakovinou, vypadal trochu jako oni.
Všímám si těch pánů s ostrými rysy, kostnatými rukama a hrdým, dojemně odhodlaným pohledem, odrazem podzimu života, a představuji si s dosud nepoznaným pocitem smutku, jaké by bylo moci takto vidět vlastního rodiče.
Pomáhat mu, chránit ho, vodit k lékaři i na nákupy, pozorovat, jak se jeho stále nemohúcnejšia stáří předává mému stále zralejšímu vedení, jak společně tančí a jdou si vstříc, a pak zase ustupují v rodičovském-dětském rytmu.
S otcem mi to dopřáno nebude. Čím více se však blížím k třicítce, tím více vnímám i přerod, který nepřišel s nějakým konkrétním milníkem – univerzitním titulem, manželstvím, hypotékou či dětmi, ale jen tak plíživě, a hlásí se stále více o slovo při mé mámě.
